OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Olomoučtí Disgusting jsou další kapelou, která se chytila US brutal D/G trendu. Hluboký zefektovaný vokál, dvě kytary s občasnými pokusy o sóla, dutě a nepříliš barvitě znějící rytmika (hrozný rytmičák!) a docela špatný, zahuhlaný zvuk. Rozostřená gore momentka na graficky ne právě dotaženém obalu napovídá, o čem že ti Disgusting asi budou. Pod heslem „proti všemu, proti všem - ni slávu, ni zisk“ se Disgusting pokoušení uházet se o pozornost vašich sluchových orgánů prostřednictvím sedmi songů, nesoucích se ve výše popsané rovině. Jednotvárnější rytmy a dosti okatě upravený vokál Gorga jsou mínusy jinak docela slušné, ač vůbec ne osobité kombinace mezi ranými Napalm Death a prvními nahrávkami klasik jako CC či Dying Fetus. Zřetelná tendence ke stylové ortodoxnosti vede kapelu k průměrnosti a celkové neosobitosti, čímž se dostávají Disgusting na úroveň spousty kapel, které se po USA i Evropě vynořily s velkou vlnou brutálního death/grindu. Podobně jako např. Reprobation, Hidden Pride a mnozí další jsou i Disgusting jednoduše demáčově nedozrálými kopírkami „větších“ vzorů bez byť jen stopové dávky originality. A té je na dnes tak přeplněné scéně tohoto stylu třeba. Šanci mají ti, kteří svou prvotní fascinaci daným stylem dokáží přetvořit v osobitý substrát, mající jasné znaky progresivity, vývoje a instrumentální zručnosti. V tomto směru jsou Disgusting nikoli někde v půli cesty, ale vzhledem k silné a rychle se vyvíjející konkurenci a již nikoli nejkratší existenci kapely samé (i když Time To Kill je jejich prvním počinem) jsou olomoučtí brutalisti spíš na začátku. Což neznamená, že ortodoxní příznivce stylu demo nemůže zaujmout. I přes zmíněný nepříliš povedený zvuk jsou Disgusting brutální až za hrob, Gorgiho murmur sděluje typické po angličtinářské stránce mírně nedotažené gore klišé v podobě songů jako Necrophil, Morbidity Of Insane Butcher, Rot Decay, Bloody Carcass etc. a sedm věcí se line celou dobu ve stejné frekvenci s občasným zpomalením. Hledáte-li gore brutalitu, sic bez větší dávky osobitosti, pak u Disgusting nemůžete prohloupit.
5 / 10
Vydáno: 2001
Vydavatel: Underworld Productions
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.